Pamatuju si na to, jako by to bylo dneska. Svět byl pořád v paralyzující křeči po pádu Lehman Brothers a sužovala ho krize, jakou nepamatoval desetiletí. Vlády škrtaly, kde to šlo, firmy propouštěly, tradiční základy byznysu se otřásaly.

A hle, zjevil se nový lék.

Sdílená ekonomika, sharing economy. Nová, lepší, zdravější tvář kapitalismu. Méně spotřeby. Sdílení místo vlastnictví. Zážitek místo nakupování. Radost místo práce. Lepší, rozumnější a ohleduplnější život, než co nám diktovaly banky a multikoncerny, co nás zavedly do krize. Nenakupuj, sdílej.

My všichni budem na tom lépe, když dáte rady nám a my vám dáme své rady, když všichni všechno všechněm dáme, tak budou všichni lidi všechno mít dohromady.



Prezentace a TED Talky všeho druhu radostně ukazovaly, jak se mění svět k lepšímu. Díky technologiím a sdílené ekonomice. Hle, vězte, že největší ubytovací kapacita na světě nevlastní ani jeden pokoj. Hle, nazřete, největší taxislužba světa nemá ani jedno auto!

Do sdílené ekonomiky se pumpovaly a pumpují peníze nevídaným tempem, odhaduje se, že investoři do nich vložili víc než tři desítky miliard dolarů. Největší vlajkonoši sdílené ekonomiky dneška, Uber a Airbnb, mají dohromady tržní kapitalizaci přes 100 miliard dolarů. Uber a Lyft už jsou na burze, další se tam chystají. Burza čeká na WeWork, platformu pro sdílení kanceláří, nebo Lime, dva roky starou platformu nabízející po celém světě sdílené koloběžky.

Takže, máme za sebou skoro dekádu nového ekonomického zázraku a fenoménu sdílené ekonomiky. A co si odnášíme? Lepší tvář kapitalismu? Rozumnější přístup ke zdrojům? Zážitek místo nakupování? Radost místo práce? Méně spotřeby?

Nikoli. Všechno, co společně sdílíme, je akorát tak bída, zklamání a bezohlednost.

Tak to alespoň vidím očima člověka žijícího v turisticky atraktivní Praze.

Airbnb totálně zdecimovalo centrum města, připravilo obyvatelům bezpočet bezesných nocí, totálně pokroutilo ceny nemovitostí a nájmů a má velký podíl na tom, že se v centru chce žít málokomu. Dělá z něj skanzen.

Uber ovládly gangy cizojazyčných mafií, najímajících zoufalé řidiče, co jsou v Praze poprvé.

Lime zaplevelil historickou Prahu elektrickými koloběžkami, které se válí po chodnících i silnicích a v noci si jich turisti užívají na plné pecky.

Zrovna koloběžky Lime jsou dobrým příkladem rozporu krásných slov a skutečnosti. Joe Kraus, šéf Limu, mluví plamenně a přesvědčivě o novém modelu dopravy pro moderní společnost, o mikrotransportu a o tom, jak lidé jeho koloběžky obdivují, a dokonce milují a jak je to pro svět zodpovědný model. Model pro zdravější, zelenější a čistší planetu. A skutečnost, třeba v Praze? Totální bezohlednost k městu a lidem, kteří v něm žijí.

Proti tomuhle způsobu dopravy vlastně nemám nic, i když ho sám nevyužívám a přijde mi trochu dětinský. Ale ta bezohlednost Limu tkví v totální ignoranci toho, kde podniká. V Praze se čím dál víc diskutuje o úrovni a kvalitě veřejného prostoru, radnice bojují proti vizuálnímu smogu, který dělá z Prahy laciný Disneyland.

A Lime? Přijede do jakéhokoli města světa a rozeseje žlutozelené infantilní koloběžky, kam se mu zachce. Úcta k místu? Nula. Přemýšlení o tom, jestli se tenhle citrusový design hodí stejně do Denveru, Arlingtonu, Atén, nebo Prahy? Ani na vteřinu, v Číně se prostě vyrábí jeden model a one size fits all. Nedovedu si představit, kdyby se k Praze takhle chovala každá firma – na nový mobiliář se dělají měsíce trvající soutěže a budí vášnivé diskuse. Památkáři v historickém centru nařizují odstíny omítky. Kluby za starou Prahu se přou o podobě luceren či dlažby.

A pak přijde Lime… Kašle na všechno, je mu jedno, že se jeho koloběžky válejí všude a překážejí. On si jen odškrtne další z desítek měst, kde už je, a jak sám říká, pět nových přidá každý týden. Takže jediné, co po Limu zbude, je planeta zelenožlutější.

Idea sdílené ekonomiky je bezesporu zajímavá a dobrá. Jenže za paravánem slov o lepší planetě, komunitách a zodpovědnosti se ty největší firmy, vyrostlé z téhle ideje, proměnily v obyčejné korporace hledící jen na rychlý zisk a vstup na burzu.

Kam se vytratilo sdílení zrovna volného bytu, když Praze v tomhle segmentu Airbnb vládnou firmy, které mají takových bytů tisíce?

Kde je původní myšlenka, že taxikářem může být každý, když Uber v Praze ovládají firmy s flotilami aut a najatými zoufalými a snadno zneužitelnými přistěhovalci bez základních znalostí města?

Kde je myšlenka společných kanceláří WeWork, které se proměnilo jen v dalšího developera a pronájemce kanceláří a jehož šéf po světě létal private jetem Gulfstream 650 za 60 milionů dolarů?

Aby bylo jasno, nic proti gulfstreamu a privátním letadlům. Nic proti moderním formám dopravy a pokroku díky technologiím. Nic proti základní myšlence sdílené ekonomiky.

Ale mám úplně všechno proti pokrytectví, svatouškovským řečičkám o novém, lepším kapitalismu, „dezintegrovaném modelu podnikání“ a zodpovědnosti za naši planetu. To, v co se dnes Airbnb, Uber a Lime proměnily, jsou ty nejhorší příklady nezodpovědného a vyděračského byznysu poslední dekády, poháněného jen a pouze chamtivostí a touhou po zisku. Minimálně tady v Praze.

petr.simunek@forbes.cz

30. 9. 2019
Šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek o sharing economy
https://www.forbes.cz/sdilena-bida-sefredaktor-forbesu-petr-simunek-o-sharing-economy/